Stejnosměrný proud (DC) nebyl objeven v jednom konkrétním okamžiku, ale jeho principy byly zkoumány a aplikovány po celá staletí. Přesto lze říct, že koncept stejnosměrného proudu začal být lépe chápán a využíván během 18. a 19. století.
První náznaky porozumění elektrickým jevům pochází již z antických dob, kdy bylo zjištěno, že některé materiály, jako například jantar, se třením nabíjejí a přitahují lehké předměty. Nicméně koncept elektrického proudu jako takového se začal rozvíjet až v 18. a 19. století.
Benjamin Franklin provedl v 18. století pokusy, které mu umožnily formulovat teorii o elektrickém náboji, který se projevuje jako kladný (+) a záporný (-). Michael Faraday a André-Marie Ampère v 19. století zkoumali elektromagnetismus a jeho vztah k elektrickému proudu. Faradayova práce o elektromagnetické indukci měla zásadní vliv na rozvoj stejnosměrného proudu.
Nicméně skutečným průlomem v použití stejnosměrného proudu byl objev a rozvoj prvních elektrochemických článků, jako je například Galvaniho a Voltaův sloupec, v průběhu konce 18. a začátku 19. století. Alessandro Volta v roce 1800 vytvořil první známý chemický článek, který produkoval trvalý stejnosměrný proud. Tento vývoj položil základy pro pozdější využití stejnosměrného proudu v různých aplikacích.
Samotný pojem „stejnosměrný proud“ byl zaveden v kontrastu s „střídavým proudem“ (AC), který se začal rozvíjet poté, co byly objeveny metody generování a distribuce střídavého proudu. Střídavý proud byl později preferován pro přenos elektrické energie na větší vzdálenosti díky snazšímu transformování napětí.
Celkově lze tedy říci, že rozvoj konceptu stejnosměrného proudu byl postupným procesem během 18. a 19. století, s klíčovými příspěvky v oblasti elektromagnetismu a elektrochemie.