Leydenská láhev, známá také jako Leydenský skleněný kondenzátor nebo Leydenský skleněný zásobník, byla jedním z prvních elektrických kondenzátorů. Toto zařízení bylo vynalezeno nezávisle na několika místech kolem roku 1745, přičemž německý vědec Ewald Georg von Kleist a nizozemský fyzik Pieter van Musschenbroek patří mezi hlavní postavy spojené s jeho vývojem.
Leydenská láhev byla konstrukčně jednoduchá a skládala se z několika hlavních částí:
- Skleněný válec: Hlavní částí Leydenské lahve byl skleněný válec, obvykle válcovitého tvaru, který sloužil jako izolátor. Válec byl obvykle otevřený na jednom konci a zavřený na druhém konci.
- Vnitřní a vnější elektrody: Uvnitř válcového skla byla umístěna vnitřní elektroda (například kovový hřeben nebo měděný drát), která byla v kontaktu s elektrolytem (obvykle vodou nebo slanou vodou). Na vnější straně skleněného válce byla vnější elektroda, která byla obvykle měděným pásem nebo kovovým povrchem.
- Korkový uzávěr s kovovým vodivým kolíkem: Otevřený konec skleněného válce byl uzavřen korkovým uzávěrem, který měl v sobě vložený kovový kolík, který sloužil jako druhá vnější elektroda.
Fungování Leydenské lahve spočívalo v tom, že elektrolyt (voda nebo slaná voda) sloužil jako dielektrikum, které oddělovalo vnitřní a vnější elektrody. Když byla vnější elektroda nabitá, elektrolyt sloužil k ukládání elektrického náboje. Tímto způsobem Leydenská láhev fungovala jako kondenzátor, který mohl uchovávat elektrický náboj a uvolňovat ho, když byl uzávěr odstraněn nebo když došlo k uzemnění vnější elektrody.
Leydenská lahve byla jedním z prvních zařízení schopných ukládat elektrický náboj a hrála klíčovou roli ve vývoji elektrostatických experimentů a výzkumu elektřiny ve 18. století.